Snažím se být klientův průvodce a partner

Je pro mě téměř osobní citovou záležitostí to, aby dům měl nezaměnitelnou celkovou siluetu, nebo nějaký jiný jasně rozeznatelný prvek. Vždy mě zajímají věci, které nejsou úplně mainstreamové. Několikrát se mi stalo, že se z něčeho, co se nejprve líbilo jen mně a nikomu jinému, za pár let stal populární hit.

Do knihy rozhovorů "20 ČESKÝCH ARCHITEKTŮ" se mě ptal a rozhovor zaznamenal
ing. arch. Jaroslav Sládeček, Praha, 14. 2. 2014

STYL

Můžete konkrétně uvést příklad?

Například taková banální věc, jako jsou sešikmené nosné sloupy, dveře až ke stropu, nebo knihovna pod schodištěm… Já jsem to samozřejmě nevynalezl, jen začal znovu používat. Když se to párkrát zrealizuje a dostane do časopisů, rázem se z něčeho, co dřív vyvolávalo nepochopení, stane běžná věc, kterou začnou všichni chtít. Příkladem toho je i exotika v interiérech. Začal jsem ji používat před více než 10ti lety na začátku své architektonické praxe jako záměrný protiklad v té době mainstreamového neofunkcionalismu. Ale ne tak, že bych šel do značkového obchodu a tam koupil předražené kusy nábytku. Odletěl jsem na několik týdnů na Jávu a Bali a našel si tam továrnu a zdroj legálního recyklovaného teaku a přímo na místě jsem si vše potřebné vyrobil. Nakonec toho bylo na 3 kontejnery, které jsem spolu s dalšími originálními dekoracemi do Čech přivezl na lodi. Postupně jsem tím vybavil několik interiérů ve svých domech. Dodnes k nám do kanceláře chodí investoři, kterým se exotické prvky líbí a chtějí je.

INSPIRACE

Cestování je jeden ze zdrojů vaší inspirace?

Z každé své zahraniční cesty si vozím knihy, časopisy a stovky fotek. Nechávám na sebe působit skutečně prožitky přímo z domů a míst, které navštívím cíleně nebo i úplnou náhodou. Cestování je však velmi finančně a časově náročné, proto kvůli inspiraci čtu zahraniční odborné weby a časopisy. Hodně pozoruji okolí, často se mi stane při řízení auta, že málem nabourám, když koukám po barácích (smích).

Vzpomněl byste si alespoň na jedno jméno architekta, jehož stavby vás oslovily?

Nemá smysl jmenovat provařená jména a stavby, které každý zná. Proto uvedu několik exotických příkladů. Hodně mě oslovily práce architekta Geoffreye Bawy, který je ve střední Evropě docela neznámý a opomíjený. Stavěl na Srí Lance a v Asii funkcionalistické stavby, které reagovaly na tamní exotický kontext. Zajímavé je Indické město Chandigarh postavené na zelené louce podle návrhu Le Corbusiera a Maxwella Frye, kde se potkává funkcionalismus s posvátnými krávami na každém rohu ulice. Dále mě velmi nadchl Tel Aviv, kam se před druhou světovou válkou uchýlili všichni židovští architekti z Evropy, takže je celé město postavené jako z učebnice poctivé moderní architektury. Abych neuváděl jenom funkcionalistické příklady, protože vlastně moje srce je spíše živelné a anti-funkcionalistické, obdivuji Japonského mága s masivním dřevem George Nakashimu, jehož ručně vyráběné kousky masivního nábytku se dnes draží na burzách za tisíce dolarů.

Cestujete převážně do zemí Asie nebo i jinam?

Ostrovy východní Asie – Indonésie a okolí jsou můj koníček a mám je hodně procestované, ale byl jsem také v Indii, na Blízkém východě v Izraeli, v jižní Africe, Skandinávii, západní a jižní Evropě… Každá ta cesta mě nějakým způsobem oslovila, posunula a utvrdila v tom, že na světě je obrovská škála přístupů, jak se dá rezidenční architektura dělat.

V Japonsku jste nebyl?

Ještě ne, ale rád bych se tam někdy podíval. Na japonské architektuře mé oko rádo spočine v jakémkoli časopise, ale na živo jsem ji zatím neviděl. Je však potřeba si uvědomit, že jejich přístup se nedá aplikovat do našich podmínek přímým kopírováním, protože tam je úplně jiný urbanismus, myšlení lidí, sociální a politické kontexty. Tam jsou lidé zvyklí bydlet na malé ploše a neobklopovat se věcmi. My ve střední Evropě toto neumíme a domy si stavíme nejčastěji na to, abychom si do nich mohli uskladnit ty krámy, které s sebou vláčíme životem. Za celou dobu, co stavím domy, jsem nenarazil na investora, který by to měl jinak. Všichni včetně mě hromadíme věci a domy potřebujeme na to, abychom to měli kam dávat. Často se zapomíná na to, že domy by neměly být jen krabice na skladování věcí, ale měly by to být inspirativní autentické prostory, kde by se mělo nejenom bydlet, ale i něco zažívat.

IDEA

Jak probíhá proces hledání té pravé myšlenky?

Hodně dám na první nápad, na první skicu, často tvar domu jenom cítím a jeho skutečné obrysy vyplynou až později. Nejlépe to vymyslím přímo na daném místě. Co mě první napadne, je většinou to správné, co se potom ukáže jako základ finálního řešení. Na to hodně věřím. Vždy se jdu na místo stavby podívat, ale ne že bych tam jen přijel, udělal fotky a odjel. Snažím se tam chvíli být, nasát atmosféru, přímo se tam s klientem bavit o tom, co si přeje. Najednou to tam začne vznikat samo. Je potřeba si zapamatovat ten okamžik, kdy si člověk řekl: “Ano, tady by to mělo být takto.“ Pak si sednu k počítači a přejdu do racionální pozice “má dáti-dal“, a v teple kanceláře vezmu objemové a finanční zadání a pokusím se ho do té idey dostat. Když to nejde, musí se vymyslet idea další, nebo na to nějakým způsobem navazovat. Čím víc má člověk zkušeností, tím snadněji to jde. Když se empaticky vžijete do potřeb investora a zažijete to konkrétní místo, tak to jde někdy až překvapivě snadno.

Když to někdy jde tak snadno, stává se, že vám to nestačí?

U několika domů se mi opravdu stalo, že jsem je vymyslel, až se staly tak překomplikovanými, že jsem to musel vymyslet znovu. To potom ale musíte vzít vše úplně od začátku, takže místo původně dvoupatrového domu vznikl bungalov. Ale to se stává výjimečně. Spíš to probíhá tak, že vás osvítí “Duch Svatý“ a pak se ho pokusíte do toho racionálna dostat. Když se to nepodaří, tak je potřeba zase jiné osvícení (smích).

MÍSTO

To osvícení přichází, když jste v práci, nebo naopak ve volném čase?

Osvícení ideou nejčastěji přichází přímo na místě stavby. Ve volném čase na architekturu myslím, spíše však v obecné rovině, než že bych honil resty na zakázkách.

A hned si to tam i kreslíte?

Někdy ano, někdy to stačí mít jen v hlavě. Jednak už se trochu znám a potom, ono je to i docela racionální, nevymýšlím si žádné hlouposti. Když si na to místo vzpomenu, hned mě to znovu napadne často i ve variantách, které pak pro investora prověřím, a vybereme společně tu nejlepší.

DŮVĚRA

Jak je náročné dokázat udržet původní ideu během celého procesu až do realizace? Jste bojovník, který by si za žádnou cenu nenechal narušit svůj koncept?

Žádná idea není tak světoborná, aby se jí vše podřizovalo. Člověk si musí uvědomit, že to dělá pro lidi. Už párkrát se mi stalo, že jsem byl nadšený z toho, že se mi něco podařilo dobře vymyslet, ale odprezentoval jsem to investorovi v nevhodný okamžik příliš brzy, kdy na to ještě nebyl připravený. Argument při občasném nepochopení pak zní: „Já si to nedokážu představit…“ Takové situace je možné zvládnout a předcházet jim jen když vám díky vaší empatii klient důvěřuje. Když se může spolehnout na to, že díky svým zkušenostem na předešlých stavbách víte, co děláte.

KLIENT

Dokážete popsat proces, jak probíhá návrh projektu?

Naše práce se dělí na dvě zdánlivě protichůdné činnosti. Na živelné kreativní architektonické navrhování a následnou racionální technickou činnost při tvorbě stavebně technických projektů. Podíl jejich časové dotace je 1 : 4 v neprospěch té kreativní zábavné činnosti. Důležité jsou obě dvě, protože když do architektury nevnesete nějakou vizi nebo ideu, jen stěží může vniknou přidaná hodnota nezaměnitelného návrhu. Na druhou stranu architekt bez stavebního vzdělání a praxe je k ničemu. Jestli se chci prací architekta uživit, musím umět své vize převést do realizovatelných projektů a musím předem vědět, jak to udělat a kolik to bude zhruba stát. Měl jsem to štěstí, že mě v průběhu projekční činnosti občas potkala taková zlomová situace, kdy mi dal investor možnost nebo mě dokonce ponoukl k tomu, vložit do toho víc vlastní kreativity, čímž mi umožnil zrealizovat něco jinak a tím se posunout dál. Nejprve je ale nutné klienta získat.

Jak tedy získáte klienta?

Nejčastěji na základě předešlých staveb, které našel v nějakém časopise nebo na našem webu a přijde s tím, že ho to zaujalo, že řeší podobný problém. Často chodí investoři, co mají atypický pozemek například ve svahu, na kterém se nedá postavit typizované řešení domu. Také se poslední dobou často zabýváme rekonstrukcemi prvorepublikových vil. Po první schůzce s klientem, která je spíše seznamovací, následuje dlouhý někdy i vášnivý osobní dialog, který probíhá tak dlouho, dokud se neshodneme na ideálním řešení architektury domu. Snažím se mu nejdřív teoreticky vysvětlit, co ho asi čeká. Lidé totiž často přicházejí s představou, že práce architekta spočívá v tom, že vezme čtverečkovaný papír a nějak jim vymyslí dispozici. Ano, když mi dáte 10 minut, vymyslím vám pro daný prostor 10 dispozic, které budou funkční. Architekt je tu ale od toho, aby tomu dal něco víc než jen dispozici. Měl by se stejnou mírou věnovat i urbanismu domu v souvislostech a usazení domu na pozemku vzhledem k morfologii terénu a světovým stranám. Dům by měl odpovídat aktuálním požadavkům na úsporu energií a vybavení domu moderními technologiemi. Dům by měl mít promyšlenou ideálně někde vizuálně přiznanou přesto snadno realizovatelnou konstrukci, dále autentický na míru navržený interiér a nesmíme zapomenout na zahradu. Toto vše by mělo být řešeno ne jako jednotlivé úkoly, ale jako promyšlený celek s přidanou hodnotou vtipného a jedinečného architektonického řešení. Teprve potom může dojít k souznění a k dvouletému, někdy i tříletému vztahu mezi architektem a investorem, jehož plodem je hotový dům a spokojený klient.

Je pro vás důležité, aby se vaše práce klientovi líbila?

Určitě člověk ty domy musí dělat tak, aby se líbily investorovi, byl s nimi spokojený a ztotožnil se s nimi. Pochvala za dobrý návrh od investora je pro psychiku architekta lepší než hromada peněz. Na druhou stranu mi však investor musí dovolit v průběhu vymýšlení hrát roli učitele, který jej provede rychlokurzem vzdělání v architektuře a stavebnictví. Že z výchozí situace A, kdy klient přišel s požadavky na náplň domu, avšak bez použitelné představy jak bude vypadat, se dostal do bodu B, kde se mu líbí něco, o čem jsem přesvědčený, že je pro něj správné řešení. Finální rozhodnutí a volba z architektem navržených možností je vždy v rukou klienta, je to nakonec jeho dům a jeho celoživotní úspory.

Naučíte se na oplátku i vy něco od investora?

Investoři jsou velmi přičinliví a jsou to pilní studenti. Jsou schopni ve svém volném čase si dokonale nastudovat dílčí věci jako je rekuperace, nebo ochrana dřeva a jeho stárnutí na fasádě … a já pak od nich získávám informace, které dále využívám. Také rád získávám zpětnou vazbu od svých předešlých klientů, které rád navštěvuji v jejich domech, nezřídka ze z nich stávají moji přátelé.

PRŮVODCE

K čemu jsou vlastně architekti užiteční?

My jsme ti, kteří domy vymýšlejí a zároveň jsou schopni investory jejich stavbou provázet. Nestačí jim dům jen zajímavě navrhnout. Musíte zároveň vědět, jak zrealizovat takovou věc, kterou v normálním obchodě nenajdou. Například betonové stěrky nebo alternativní povrchy. V koupelnovém studiu nic takového neprodávají. Když investorovi vysvětlíte, že je to zajímavé i praktické a on to bude chtít, musíte mu také pomoci to zrealizovat. K tomu je nutné mít osvědčené dodavatele, které získáváte postupně, stejně jako ostatní zkušenosti, právě tím, že vykonáváte tuto profesi řadu let.

Stává se vám, že klient naopak o vaši radu nestojí?

Když klient pozná, že se snažíte vcítit do jeho potřeb, většinou si nechá poradit. Přece jenom nenavrhuji první dům a už mám nějaké zkušenosti, takž jim umím být partnerem. To je ten nejdůležitější smysl naší profese – být investorovi průvodcem a partnerem ve výstavbě jeho domu.

Když tedy investor nebude na architektovi šetřit, v čem to pro něj bude výhodnější?

Jako průvodce mám odpovědnost i za to, aby mu vystačily peníze na celou stavbu. Proto se na první schůzce s investorem nevěnuji ani tak ideám - to až na druhé - ale první setkání se odehrává nad excelovou tabulkou a s kalkulačkou v ruce. Já mu vlastně otevřu oči a řeknu mu, kolik jej asi bude co stát. Je potřeba takto na začátku ukázat karty a nastavit možnosti, jak k návrhu přistupovat. Samozřejmě mu nejsem schopen přesně vyčíslit, jaká bude přesná cena domu, ale vysvětlím mu výpočet, jak se to dá odhadnout. Když má 5 milionů, nemůže si nechat vyprojektovat dům za 9, protože pak bude nešťastný, že ho nedokončil a z něčeho, za co chtěl obětovat celoživotní úspory, se stane jeho celoživotní trauma.

Na to člověk přichází tou praxí. Já jsem se také nechal u svého prvního domu investory dotlačit k tomu, že jsem jim nakonec vyprojektoval větší dům, než na jaký měli. Byla to moje chyba. Proto je dnes finanční rozvaha to první, čím začínám. Vysvětlím jim rozdíl mezi stavěním svépomocí nebo s generálním dodavatelem. První znamená méně peněz, víc starostí a trvá to déle, druhé zas naopak. Během té první schůzky s investorem vlastně probíráme, jak má být ten dům velký, aby stál tolik, kolik jsou ochotni za něj dát. A stejně je to vždy ještě o něco dražší (smích).

TÝM

Objevuje se názor, že poslední dobou architektura vzniká spíše diskusemi, nebo v dialogu – Renzo Piano to přirovnává k ping-pongu - a že už to není ten styl Miese nebo Le Corbusiera, který to vymýšlel sám. Do které skupiny se řadíte?

Spíš jsem to druhé. Já jsem tvář kanceláře a klienti chodí za mnou. Samozřejmě mám několik šikovných zaměstnanců a pracujeme v týmu, ale vznik domu je osobní záležitost především mezi mnou a investorem. Co však řešíme hodně týmově, je technická stránka projektu. Někdo má na starosti profese, někdo statiku projektu.

Tedy jste nikdy nepředal projekt kolegovi s tím, že na to nemáte čas?

U domů, na kterých mi záleželo ne. Někdy k nám ale přijdou poptávky například dekoratérské práce v interiéru bez možnosti ovlivnit dispoziční řešení, nebo poptávky z regionů například z Moravy, které jsou pro mě Pražáka špatně dostupné. Pak se snažím lidem doporučit jiného architekta, který jim lépe pomůže.

Kolik členů má váš ateliér?

Jádro tvoříme tři architekti, máme však mnoho stálých především profesních specialistů, se kterými spolupracuji již tak dlouho, že ač jsou externí, jsou v podstatě členy atelieru.

MODELY

Používáte k práci modely?

Mám zkušenost, že když se vyrobí papírový model, je výsledek vždy lepší. Je to nejvyšší úroveň navrhování. Když můžete vzít model do ruky, podívat se dovnitř s anatomicky správnou ohniskovou vzdáleností čoček živých očí, lépe najdete tu správnou proporci, zjistíte věci, které v počítači nebo při skicování snadno přehlédnete. Například, že střecha je příliš špičatá a má být o pár stupňů plošší. Bohužel je to v našich časových a finančních podmínkách vzácnost a můžeme si jí dovolit jen výjimečně.

SKICOVÁNÍ

Jakou roli hraje skicování?

Skicuji samozřejmě ručně vždy tu první ideu. Když ještě vůbec nevím, jak to bude, a potřebuji si na to přijít. Hned potom ale už vše dělám v počítači. Skicování je nedokonalé v tom, že sice udělám čáru a vím, že to ubíhá do dáli, ale už tam nevidím to, že je to jen 3 metry dlouhé. V počítačovém modelu si to ověřím a zjistím, že to tak být nemůže, protože tam musím dostat koupelnu a ještě pokoj rodičů. To ve skice nezjistím, kdežto v počítači ano. Pro faktické vymýšlení projektu je tedy počítač výborným pomocníkem, protože mě nutí pracovat s určitou rozměrovou přesností. Neocenitelný je také při komunikaci s investorem. Když chce něco změnit, nemusím brát nový papír a kreslit to znovu. Jen to v počítači změním, přepočítají se plochy a jedeme dál.

Ale ani nedělám to, že bych rovnou navrhoval v počítači. Nejdřív si udělám skicu a teprve potom to začnu v počítači modelovat. Když zjistím, že tudy cesta nevede, vracím se k tužce, naskicuji něco jiného, nebo se podívám do časopisu, na internet a najednou mě to napadne. Takže určitě skicuji rukou a pořád skicovat budu, rýsovací prkno s korbíkem mám sice hluboko ve sklepě, rozhodně jsem ho ale nevyhodil. I když mi počítač hodně usnadňuje práci, kdyby nastala Tma jak z románu od Ondřeje Neffa, klidně bych se bez něj obešel.

LÍBIVOST

Záleží vám na tom, aby se váš dům líbil všem?

Lhal bych, kdybych řekl, že ne. Rozhodně to ale není základní a hlavní motivace.

Ani se vám nestalo, že byste vytvořil dům, který se líbí klientovi, ale ostatní členové rodiny nejsou úplně spokojení?

Dostal jsem od svého psychologa jednou otázku, co mě motivuje k další práci. Po krátkém přemýšlení jsem překvapivě neřekl peníze, ale satisfakce a zpětná vazba od spokojených klientů. Obvykle je ze strany investora rodina včetně dětí součástí celého procesu vymýšlení a realizace domu hned od začátku, v kanceláři mám pro tyto účely vyčleněný dětský koutek s kamennou stavebnicí Anchor, jsem totiž odpůrce Lega (smích).

...