Cesta na západ od Lehu

PONDĚLÍ (27. 9. 2010)
BUDDHISTICKÉ CHRÁMY PODÉL INDU NA ZÁPAD OD LEHU

V 8:00 jsme se sešli se Sergejem a našim řidičem u nás před Guesthousem a vyrazili jsme směrem na západ od Lehu po tranzitní cestě podél řeky Indus, která vede až do Šrínagaru. Cesta byla vždy skrz obec a podél kasáren řešena jako asfaltová, po zbytek času jenom jako prašná zpevněná, někdy i nezpevněná. Díky tomu, že nedávná povodeň strhla většinu původních mostů přes Indus, tak naše cesta nevedla přímo, ale stále někam do hor do průsmyků a zase zpět jenom o pár kilometrů dál podél řeky v údolí tak, abychom objeli stržený most. Viděli jsme tak soutok řeky Zanskar s Indem a projeli několik pěkných vesnic. Za zmínku stojí Basgo s pěkným templem z 16. století. Basgo bylo dříve v 15. století správní centrum Dolního Ladákhu. Cestu nám zpestřilo několik zážitků typických pro Indické cestování. Například chvíli před námi spadla kousek od Bangsemu přes cestu do řeky kamenitá lavina z nestabilních prudkých svahů všude kolem údolí a museli jsme hodinu čekat, než cestáři rypadlem cestu znovu zprůjezdnili a spadlou lavinu neposlali z cesty dál dolů do řeky. Nebo u strženého, mostu přes kaňon pravobřežního přítoku Indu ve městečku Khalsi, kde jsme museli na jednosměrné objížďce další hodinu čekat, než přejede v protisměru 100 vojenských aut, která měla samozřejmě přednost. Městečko Khalsi a další podobná v cca 25 km vzdálenosti podél hlavní cesty bylo plné zájezdních jídelen indického typu, zaparkovaných malých náklaďáků – TATA traků a možnosti provizorního ubytování. Řidiči typicky asijsky pomalovaných traků, spolu s dětmi a ženami a všudypřítomnými krávami se často myli přímo u silnice proudem z tekoucích struh stékajících přes cestu z hor. Rychle se blížilo odpoledne a my jsme nebyli ještě ani v prvním bodě našeho výletu. Začali jsme litovat, že jsme ráno nevyrazili o hodinu dříve. Lavina by spadla až za námi, kolona vojenských aut by projela až po nás. Korunu tomu nasadilo to, že ke klášsteru Lamayaru jsme se museli vydrápat přes průsmyk ve 4,5 tis nadmořské výšky po klikatící se prašné cestě spolu s neuvěřitelným množstvím traků. Drama spojená s předjížděním, nebo vzájemným míjením s traky na uzounké nezpevněné cestě klikatící se nad 100 metrovou propastí průsmyku se nám vrylo do paměti. Míjení probíhalo většinou tak, že ten, kdo jel na vnější straně cesty, najel úplně na kraj nezpevněné cesty, zastavil a ten druhý ho zrcátko na zrcátko za použití klaksonu objel. Mimochodem frekvence používání klaksonů v Indické dopravě je obdivuhodná. Podezřívali jsme našeho řidiče, že měl v mačkání klaksonu už vypěstovaný tik, protože ho mačkal, i když třena řadil, nebo na jiných naprosto nepotřebných místech. To jsme ještě nevěděli, jak typický je tento způsob dopravy pro veškeré horské části Indie. Paradoxem bylo, že zrovna v tomto úseku cesty byla celkem pěkná asfaltová cesta podél řeky, která by nám ušetřila minimálně 2 hodiny cesty tam a zpět do kopce, akorát že se zrovna rekonstruovala.

Peripetie cesty se ale nakonec zdály nicotné proti kráse kláštera Lamajuru, ke kterému jsme takto z průsmyku přijeli netradičně ze shora a naskytl se nám tak krásný pohled na klášter umístěny v hradbě vysokých hor na rozeklaném skalisku nad zeleným údolím Indu v hloubce cca 200 metrů pod ním. Prohlídka našeho prvního skutečného templu byla ze začátku trochu zmatená, protože jsme nevěděli, kam smíme a co je přístupné a kde jsou již soukromé prostory mnichů. Když nás mniši viděli, jak bloudíme, tak se nás jeden ujal a díky Sergejovým znalostem buddhistických rituálů jsme si padli do oka. Ukázal nám centrální chrám, nádvoří a oltář svatině kláštera. V zadní místnosti hlavního chrámu probíhalo modlení 2 později dokonce5 mnichů, které spočívalo v tom, že bubnovali paličkou do bubínků a všichni společně odříkávali modlitby z lístků, které postupně otáčeli vložené mezi dvojici dřevěných desek na stolku před sebou. Mniši seděli na lavici pokryté kobercem kolmo k oltáři cca 30 cm nad zemí. Na ochozech kolem kláštera na hradbách byly řady malých modlitebních mlýnků zakončené hlavním modlitebním válcem se zvonkem, který se při otáčení válce rozezněl po celém prostranství před klášterem pravidelním jasně zvonivým zvukem pomalu se zpomalujícím jak se otáčení válce pomalu zpomalovalo. Mnich, který se nás ujal, nám dokonce půjčil klíče a poslal nás do soukromé a velmi staré části v podhradí v polorozpadlé vesničce. Mnichovi se nechtělo s námi šlapat nahoru a dolů, tak nás naváděl pokřikováním a máváním rukou z hradeb. Samozřejmě jsme nejdříve vlezli někam úplně jinam. Nakonec jsme to ale našli, byl to velmi starý používaný objekt svatyně v prvním patře hliněného dumu z 11. století uprostřed srostlice dalších, již ale nepoužívaných hliněných a kamenný staveb, do kterého se šlo po dřevěných venkovních schodech jako do kurníku. Chrámek se skládal ze dvou místností, v zadní byl vyřezávaný reliéf Vairóčany hlavního Dhjánibuddhy.

V plánu jsme měli ještě Alči. Díky všem zpožděním během dne a díky tomu, že jsme museli v podstatě použít stejnou cestu zpět včetně všech objížděk, tak jsme do Alči dorazili až v 17:45 těsně před setměním. V klášteře již ale nikdo kromě jednoho mnicha nebyl. Měli zavírat v 18:00, ale díky tomu, že se tam během dne skoro nikdo nezastavil tak zavřeli asi dřív. Po krátkém přemlouvání, kdy to již chvíli vypadalo, že ostrouháme, mnich nakonec zachrastil klíči, vytáhl vstupenky a pustil nás dovnitř. Hned jsme stáli uprostřed překvapivě malého a tmavého, přesto však velmi duchovně nabytého chrámu Sumceg, kterému dominovala velká socha Avalókitéšvara o velikosti min. 5 metrů, kterou bylo možné pravděpodobně záměrně pozorovat díky stísněnému prostoru jen z velkého podhledu. Když jsme se trochu rozkoukali a oči přivykly tmě, ohromily nás tmavé, ale o to více působivé 1000 let staré nástěnné malby, které byly i na soše Buddhy a veškerém vybavení chrámu. Mnich byl trochu nervózní a tak nám ani nedovolil si chrám vyfotit a už se nás snažil vypoklonkovat. Součástí komplexu bylo velké množství malých Čhortenů – kopulí obsahujících posvátné relikvie, kterými se dalo procházet. Celý chrám Alči na rozdíl od všech předešlých i budoucích, které uvidíme, se nerozkládal na kopci, ale naopak dole u vody na ostrohu, který obtékala řeka Indus v cca 50 metrové šíři. Ulička s modlitebními mlýnky vedla od hlavního chrámu směrem k brance směrem k řece. Za stejnou brankou byly mimochodem i WC, pravděpodobně historicky umístěné. Chrám Alči nebyl klasický templ, ve kterém mniši i bydlí, sloužil k příležitostným obřadům.

Během naší prohlídky se mezitím setmělo a na malém tržišti na parkovišti u vchodu v přilehlé vesničce se sešli všichni mužští obyvatelé vesničky Alči v poslední otevřené čajovně. Dáváme s nimi čaj. Zpáteční cesta již probíhala celek v pohodě, až na to, že náš řidič sice uměl řídit a troubit, neuměl ale ovládat v autě topení (možná ani nevěděl, že tam je), takže jsme cestou zpět docela vymrzli. Také prach z cest se postupně dostal i do auta. V gesthousu jsme stihli ještě na poslední chvíli večeři, která se podávala do 22:00.