Let do Kašmíru

PÁTEK (24. 9. 2010)
LET DO LADÁKHU PRVNÍ POKUS

Mezitím se začalo pomalu rozednívat a letiště se začalo zaplňovat novými cestujícími, z restaurací se pomalu začala linout vůně indického jídla, takže jsme neodolali a na mezinárodním letišti se ještě i nasnídali. Ve 3:00 otvírali vnitrostátní letiště, kam jsme z mezinárodního přejeli za 15 minut autobusem.

Náš let do Ladákhu měl odlétat v 6:15 z Gate 17. Poznání prvního typického indického rysu - překřikování se kdekoli a dohadování se o čemkoli, který jsme dostatečně zažili při shánění ztracených zavazadel, jsme již měli za sebou. Nyní nás čekala konfrontace s druhou typicky indickou realitou a to je pomalejšího plynutí času a nepřesnost téměř ve všem. Nejdříve odlet na centrální tabuli posunuli o hodinu, po čase o dvě, a nakonec ho v poledne zrušili úplně, prý údajně kvůli počasí, i když mezi cestujícími padlo i něco o poruše letadla. Zmatení zaměstnanci indických vnitrostátních aerolinek nebudili příliš důvěru, jejich angličtina také nebyla úplně srozumitelná, takže skutečnou příčinu zrušení letu jsme se nakonec ani nedověděli.

Letecká společnost KINGFISHER se ale zachovala celkem profesionálně, vystavila nám nové letenky na další den ráno a zařídila nám ubytování v hotelu blízko letiště. Nechtěli jsme si kvůli posunutí odletu zkrátit plánovanou dobu 4 dnů v Ladákhu, proto jsem prodloužení zpáteční letenky vyjednal raději hned, aby s tím později nebyl problém. Ač logický požadavek, se ukázal jako konfrontace s třetím typicky indickým rysem a tím je byrokracie postavená na neuvěřitelném množství vzájemně provázané hierarchie nadřízených a podřízených úředníků. Náš požadavek si vyžádal několikeré opakované vysvětlování v postupně se zvyšujících šaržích jednotlivých úředníků. Reakce byla vždy stejná – naprosté nepochopení požadavku s tím, že to musí vyřešit někdo nad nimi. Kolečko mezi několika kancelářemi nakonec vyřešilo rukou přeškrtnuté datum a rozmazané razítko údajně od nejvyššího manažera pobočky aerolinky. No nevím nevím, když už s tím dělali takoví teatr, tak jsem čekal alespoň novou letenku. Takto jsem si ten datum mohl propiskou škrtnout sám. Ubytovali nás v hotelu u dálnice na letiště. Nejdříve jsme si mysleli, že bychom mohli využít neplánovaně ztracený den k návštěvě centra Dillí, když jsme ale uviděli na pokoji rozestlanou postel, převládla v nás potřeba dospat minulou probdělou noc a dorovnat si v hlavě 4,5 hodinový časový posun. Zůstali jsme proto v hotelu, celé odpoledne prospali a večer si došli jenom na indickou večeři.

SOBOTA (25. 9. 2010)
LET DO LADÁKHU DRUHÝ POKUS

Díky očekávaným problémům s transportem pasažérů našeho letu ubytovaných po různých hotelech nás vzbudili již ve 3:00. Náhradní let odlétal v 5:30, tentokrát již vše klaplo bez problémů, až na to, že jsme neplánovaně po ránu trochu procvičili policisty na letišti. Zapomněl jsem totiž, že v příručním zavazadle mám z Čech dvě sklenice slivovice. Byly sice zabalené ještě v ochranném obalu, což na mezinárodním letišti při pouhém přestupu z letadla do letadla nikdo neřeší, nedošlo mi ale, že jsme mezitím již opustili prostor jednoho letiště a přesunuli se na vnitrostátní, navíc do letadla do celkem nebezpečného a nestabilního Kašmíru. Je tudíž logické, že dvě láhve tekutin v příručním zavazadle policejní ochranku letiště po ránu docela slušně probudilo. Velké batohy jsme už měli ale odbavené, Marcela mi mezitím zmizela v ček-inu a já jsem zůstal sám na hanbě pod dozorem ozbrojených policistů stát venku. Jediná možnost byla, když předem vyloučím vylití slivovice do odpadu, přelít obsah skleněných lahví do PET lahví a ty dát do batohu a poslat ho jako klasické zavazadlo spolu s již odbavenými krosnami. Na to jsem ale potřeboval Marcelin baťoh. Naštěstí ji moje nepřítomnost mezi odbavenými pasažéry byla brzy podezřelá, došla zpět k odbavení, a protože ji již nechtěli pustit ven, tak mi přes zaměstnance letiště poslala jenom svůj prázdný baťoh, do kterého jsem přendal problematické tekutiny. Naštěstí byly zaměstnanci letiště vcelku vstřícní na rozdíl od policistů, kteří nás měli asi za teroristy.

Let do Lehu byl krátký, cca hodinu a půl. Přistání probíhalo jako celkem složitý manévr sloužený ze dvou na sebe navazujících postupně klesajících šroubovic, kdy letadlo mezi vrcholky za oknem na dosah blízkých sedmi tisícovek nalétávalo nad údolí Indu s letištěm v Lehu ve výšce 3,5 tis metrů nad mořem. Údolí Ladákhu bylo jako zelené zjevení v jinak pusté zasněžené krajině okolních kamenných velehor. Údolí bylo plné vesniček, políček ohraničených kamennými zdmi, buddhistických stůp, klášterů a rozsáhlých vojenských oplocených prostor Indické armády střežící problematické Pákistánské hranice.

Kašmír je nestabilní místo, na které si dělají díky jeho výhodnému umístění historický nárok hned tři státy – Indie, které náleží Kašmír nyní, Pákistán, který by ho velmi chtěl, což se jim ve Srinagaru hlavním městě Kašmíru již neoficiálně povedlo, a Čína, která stojí z druhé strany Himalájí v náboženském a politickém sporu mezi islámem v Pákistánu a hinduismem v Indii trochu stranou. Zeměpisně Kašmír zasahuje hluboko do Pákistánu, proto se nároky Pákistánu na něj ze zeměpisného hlediska jeví jako oprávněné. Historicky však díky své nedostupnosti od ostatního světa a klimatické příslušnosti spíše do Himalájí patří Kašmír původním Tibetským - buddhistickým obyvatelům. Kašmír je samostatná oblast, která je již od vzniku Indie 15. 8. 1947 po osamostatnění se od Britské nadvlády a rozdělení Britské kolonie na dvě dominia Indii a Pákistán součástí nábožensky tolerantnější Indie. Řeka Indus vytvořila i přes svoji vysokou nadmořskou výšku v Kašmíru několik kilometrů široké údolí, kam se centralizovalo historické osídlení a základní infrastruktura. Kašmír se tak oprávněně považuje za vstupní bránu do třech zmíněných států, což zvyšuje jeho politickou cenu.

Zpět ale k naší cestě. Ještě v letadle jsme si našli v Lonely Planetu 2-3 možnosti ubytování. Marcela se ve frontě na WC na letišti seznámila s „tetou“, cca padesátiletou paní, která byla učitelka a vyprávěla, že její manžel pracoval v Praze a že byla v Čechách … Cestovala do Kašmíru se svojí stejně starou kamarádkou již po několikáté a doporučila nám nezávisle jeden z námi vytipovaných hostelů, takže jsme šli již na jisto do Orientl Guest Housu. I s ostatními pasažéry našeho zrušeného letu jsme se díky téměř půldni společně strávenému na letišti skamarádili, během pobytu v Ladákhu jsme se často potkávali. Dalo by se říci, že díky nedávné povodni a díky přetrvávajícím problémům s dodávkami elektřiny byli pasažéři našeho letadla toho času v Kašmíru skoro jediní turisté, protože ostatní pravděpodobně odradily informace od cestovních kanceláří ve vnitrozemí a v Dillí, které líčily celkem bezproblémovou situaci v Ladákhu jako nebezpečnou. Až doma jsme si měli možnost přečíst, že povodně, které se měsíc před námi prohnaly údolím Indu byly opravdu zničující. Voda z hor tekla díky absenci zeleně takovým způsobem a v takovém množství, že se vytvořila nová řečiště, některá přímo prostředkem měst a vesnic. Dolní část Lehu pod starým městem směrem k Indu byla téměř srovnaná se zemí.

Ihned po vystoupení z letadla první den jsme pocítili velké problémy s dýcháním a výškovou nemocí. Byli jsme oba úplně vyčerpaní z nízkého tlaku, nadmořské výšky, jasného slunce a nedostatku kyslíku k dýchání. Večer, když jsme se trochu zmátožili z prvního šoku, šli jsme se projít do města a zjistit si možnosti dalších aktivit. Původní předpoklad, že vyrazíme hned na několikadenní túru do hor vzal rychle za své, protože i chůze po rovině nám dělal díky nedostatky vzduchu velké potíže. Nějaké výstupy do 4 – 5 tisíců po svých s baťohem na zádech nepřipadaly bez vícedenní aklimatizace, na kterou jsme ale neměli čas, v úvahu. No někdy příště … Zato jsme zjistili, že když budeme chtít vidět všechny kláštery v údolí a podívat s do národního parku k jezeru Pangong Tso na hranících s Čínou, které doporučoval průvodce, budou nám 4 dny málo. Navíc se ukázalo, že k cestě k jezeru budeme potřebovat povolení od armády. Při zjišťování informací ve městě jsme se potkali s rusem Igorem, jedním z našich spolupasažérů letu, který nám již na letišti připadal sympatický, a dohodli jsme se, že máme v podstatě shodné plány a že si zamluvíme dopravu společně, abychom ušetřili. Z malého výběrového řízení, které jsme si udělali mezi dostupnými agenturami, kterých je v Lehu nespočet, nám nejlépe vyšlo si vše zamluvit sami bez průvodce u skvělé majitelky našeho Guesthousu. Náš Guesthouse patřil jedné velké rodině rodilých Ladáčanů (potomků původních Tibetských pastevců). Muži pracovali na úpravách Guesthousu, ženy pracovali v kuchyni a v kanceláři. Nejdůležitější osobou rodiny byl děda, který nedělal nic jiného, než celý den točil mlýnkem a modlil se za Guesthous, a jeho vnučka, v našich letech, která fungovala jako správce, recepční a vůbec organizátor pro všechno, prostě ideální spojenkyně a pomocnice. Pomohla nám naplánovat dvě cesty po klášterech a cestu k jezeru Pandgong Tso a zařídila nám i potřebná povolení od armádní správy Kašmíru.